Vyučil jsem se…

Vyučil jsem se truhlářem – dali mi do ruky výuční list, ale nic jsem neuměl… Zatoužil jsem něco umět a zdálo se mi, že jediná možnost, jak se seznámit s tradičním řemeslem, je restaurování. A tak jsem chodil a hledal, kdo by byl ochoten mě něco naučit. Našel jsem ho, z počátku se ale zdálo, že tak úplně ochoten není… Jmenoval se Zdeněk Wudy. Nakonec jsem ho přesvědčil a pracoval s ním dva roky. Byl trochu morous, občas po mně letěla svěrka, ale vydrželi jsme to spolu. Po dvou letech bohužel zemřel, rakovina, bylo to dost intenzivní, hlavně pro jeho rodinu. Za hodně mu vděčím, vychoval ve mně lásku k řemeslu. Pronajal jsem si dílnu a restauroval pro jednoho rakouského starožitníka. Pracoval jsem sám, jako mistr Wudy… Pak jsem ale přestal stíhat a začaly mě bolet záda. Andělé mi poslali kolegu, je to anděl… Jmenuje se Václav a je řezbář, co řezbář, jeden z nejlepších řezbářů v Čechách. Byl na pracáku a neměl práci, ostatně jako většina řezbářů. Kdo dnes potřebuje řezbáře? Padli jsme si do oka a restaurovali společně. Bylo to krásné období. Až na ty výdělky, Rakušan nás ždímal…

Tak jsme ho poslali do háje. Trochu jsem se bál, co budu dělat. Modlil jsem se… Přišly zakázky na výrobu designového nábytku podle architektonických návrhů.Snažili jsme se to dělat postaru, rukama ze dřeva. Někdy to nešlo. Hodně jsme se naučili. Bylo to krásné období hlavně díky Václavovi.
Za hodně mu vděčím, začal jsem víc věřit a míň se bát. Taky se nám s Karolínou v tom období narodily dvě děti, Norbert a Theodora. Krása… Tenkrát ve mně začala hlodat myšlenka, dělat to úplně bez kompromisů, postaru, ze dřeva, bez jedů. Najednou kde se vzala, tu se vzala velká zakázka. Ještě jeden návrat k restaurování. Opravovali jsme obložení stěn V Pečkově vile, kde sídlí americký velvyslanec. Bylo to veliký. To se k nám přidal do dílny ještě Aleš. Taky řezbář, loutkař, šikula…

Restaurování mě začíná trochu otravovat. Je to hezké, ale nic nového nevzniká. Nejsem přece na světě, abych se pořád jen vrtal v minulosti…

Stal se ze mě včelař. Ale zatím jen touhou, podobně jako zemřelí křesťané bez křtu. Protože množství chemie, medometů a serepetiček kolem včelaření mě odrazovalo. Pak se mi dostal Božím řízením do ruky článek v časopise Včelařství, ve kterém Vašek Smolík představoval, že to jde i jinak. Bez rámků, bez medometu, bez serepetiček. Koukal jsem jako blázen, Bohu díky, řekl jsem si. Vydal jsem se na Vaškův seminář… Zamiloval jsem se do divokého díla. Pořídili jsme si včeličky. Při zvedání úlu mě bolej záda. Vašek se na webu zmínil, že bude třeba vymyslet ideální úl pro naše včelaření. Napsal jsem mu. Přijel, pokecali jsme a on něco nakreslil. Dobrej nápad, řekl jsem si. Nebude nás už bolet v zádech. A můžou v tom včelařit děti, ženy i moje máma. A můžeme vyrábět úly do škol a do ústavů. Budeme zkrátka včelařit jednoduše, nadivoko, bez rámků.

Konečně to můžu dělat postaru, bez kompromisů, rukama ze dřeva, bez jedů. Vyrobil jsem ji a Vašek ji pojmenoval Dřevěná košnice original. Přijel si pro ni a byl nadšenej. Ten den se nám s Karolínou narodilo třetí dítě, Bernard. Krása… Vyrábím ji rukama, japonskou pilou a dlátama. Zvenku je hoblovaná uběrákem, natřená směsí dřevního téru, terpentýnu a lněného oleje. Zevnitř ji nechávám od katru, aby včeličky pěkně propolisovaly, a je otočná proti bolavým zádům.

Ondřej